Podzim s Pracháčkem

Pracháček? „Kdyby ho napsala autorka britská nebo americká, už by měl svou hollywoodskou animovanou verzi“

„Několik desítek let starý rukopis dobrodružné pohádky osvěžuje současnou tvorbu pro děti a názorně ukazuje, co jí momentálně nejvíc chybí: rozmáchlé epické příběhy na pomezí pohádky a fantasy“, píše ve své recenzi na iLieteratura.cz zakladatel literární ceny Magnesia Litera, publicista a kritik Pavel Mandys.
Knihu Pracháček, Velké dobrodružství se zlatou žábou, najdou nyní čtenáři v obchodech za 139 korun.

Z recenze Pavla Mandyse vybíráme: „Těžko dnes rozluštit, kdy rukopis získal finální podobu, protože autorčini dědicové jej objevili až v pozůstalosti. Ale není to podstatné: ať tehdy, či nyní, ten příběh funguje stále stejně dobře a z dob před rozbujením televizních kanálů a elektronických šidítek si zachoval rozvážné tempo a především nebývalý epický rozměr. Jednoho to svádí k úvahám, do jaké míry současní autoři podceňují čtenáře kolem osmi, deseti let: jistěže jsou současné děti roztěkané, všude kolem mají plno lákavějších a snazších způsobů, jak se zabavit, jak prožít fiktivní dobrodružství, ale přesto je ta ztráta odvahy psát rozsáhlejší knihy až příliš rozšířená a akceptovaná.

Pracháček má rozměry klasických velkých pohádkových příběhů, jako je Čaroděj ze země Oz nebo Petr Pan, a kdyby ho napsala autorka britská nebo americká, už by měl svou hollywoodskou animovanou verzi, anebo by se alespoň chystala. Stále přitom zůstává příběhem pro mladší děti a jeho hlavní hrdina takovým (jistěže nezvykle statečným) dítětem je: trochu neposlušný, hodně zvědavý a hledající oporu v někom rozumnějším a zkušenějším. A navzdory velkolepému vývoji, kdy se z rozpustilého kluka stane zachránce celé říše, se na konci nekoná žádná svatba nebo korunovace, Pracháček se svou kamarádkou žábou si jen postaví nový – lepší – domek na místě starého zbořeného.

Koncept vítězství malého neohroženého hrdiny nad něčím monstrózně hrozivým, s čím se nedokáže vypořádat celé pohádkové společenství, samozřejmě není nijak nový, nicméně Stankovičová jej zasadila do originálního, poetického, hravého i fantastického prostředí maličkatých bytostí, pro něž je největším nebezpečím stará krysa. Pracháček se jednoho dne zrodí z chuchvalce prachu v koutě staré půdy, kde se také odehrává první část příběhu, pak se děj přestěhuje do sklepa a ještě níže, potom naopak ven, za město, a dokonce až ke Slunci. Vedle krále, princezny a jejich poddaných tu máme občas trochu nevrlou, ale jinak hlavně mateřsky působící kovovou žábu, nevyzpytatelného kouzelníka i podivnou létající obludu se dvěma hlavami a jménem Princ, ale také sedmioké kotě či oživlé baňky s jedy. Už samotné obludárium podivuhodných postav stačí k tomu, aby próza Olgy Stankovičové vynikla mezi současnou českou tvorbou. Ale autorka se s tím nespokojila, přidává velký hrdinský příběh o tom, jak Pracháček se žábou zničili zdánlivě neporazitelné zlo, symbolizované houbovitě se šířící bytostí s chapadly nazvanou Rosnice.

Schéma hrdinské výpravy, kdy se zprvu nepřekonatelné překážky jeví jako zanedbatelné ve světle následujících a v kontextu všeobecné hrozby, nikde nedrhne, má spád a vnitřní logiku i soudržnost. Všechny děje jsou uspokojivě uzavřeny a dopovězeny, nikde ani stopy po vypravěčské nejistotě, jednotlivé linky vedou ke společnému cíli. Dramatické a napínavé, někdy i tragické scény jsou střídány humornými a odlehčenými.

Článek Pavla Mandyse vyšel v květnu 2016 na iLiteratura.cz, kráceno

Pracháček